Historie kultu sv. Floriana

Svatý Florián se narodil asi v roce 250 v Dolních Rakousích. Pocházel z vojenské rodiny. Jako prvního rakouské mučedníka a světce ho uznala i katolické církev.

Za vlády císaře Diokleciána byl jednou z obětí jeho zásahů prostřednictvím čtyř protikřesťanských ediktů z let 303 a 304. Dnešní území Rakouska do té doby patřilo římské provincii Noricum a císař Dioklecián tuto provincii připojil k Panonii.

V okolí dnešního Lince u soutoku Enže s Dunajem dal jeho místodržitel Aquilinus pozavírat a usmrtit mnoho zdejších křesťanů ve snaze obnovit upadající říši a s ní i tradiční římské pohanství, zbavoval křesťany úřednických míst, propouštěl je z vojska, pronásledoval kazatele.

Když se to Florian dozvěděl, spěchal křesťanům na pomoc. Nebyl však dostatečně opatrný a po několika dnech byl zatčen a pod neustálým týráním měl zapřít Krista. Když Florián nebyl ochoten odpřisáhnout zapření víry, byl jako křesťan odsouzen císařským správcem ke smrti utopením. Soud nevzal ohledy na jeho zásluhy v armádě, ani na jeho bezúhonný život a vydal ho do rukou katů, kteří mu 4. května roku 304  přivázali na krk mlýnský kámen a nechali ho svrhnout z mostu do řeky.    S mlýnským kamenem na krku stál prý dlouho na mostě přes řeku Emži u dnešního města Lorch. Legionáři odmítali vykonat rozsudek a svrhnout velitele do řeky. Nakonec přiběhl jakýsi cizí člověk, surově do odsouzence vrazil a shodil ho z mostu.

Pohřeb byl nedaleko Lince, v místech, kde dnes leží městys Sankt Florian,

Floriánovo tělo bylo prý vyplaveno na skalku, kde ho hlídal orel, aby ho nemohli pohané zhanobit. Tam nalezla vdova Valérie z Lince, která ho odvážně nechala pohřbít na svém statku. Nad jeho hrobem byl časem vystavěn kostel a benediktinský klášter, později klášter augustiniánů. V samotné církvi nebyl nikdy předmětem rozsáhlého kultu, jeho uctívání bylo rozšířeno zejména mezi venkovským lidem. Stal se typickou postavou štítových výklenků vesnických chalup, lidových maleb na skle, svatých obrázků a hlavně pozdně barokních soch.

Ostatky sv. Floriána byly v 11. století rozděleny, část z nich byla převezena do Říma, část do Krakova, kde se stal jedním z polských patronů. Z Polska byla za Karla IV. malá část jeho relikvií převezena do chrámu sv. Víta v Praze. Další části relikvií jsou umístěny i v dalších v kostelích. Tyto maličké kousky Floriánových ostatků měly ve středověku chránit města před požáry, poněvadž Florián, umučený ve vodě, se stal patronem hasičů.

Obraz sv. Floriána se objevoval na obecních pečetidlech, městských branách, kostelních věžích, na zvoničkách a jeho sochy se stavěly na návsích a náměstích. K zajímavostem patří i jeden z bočních oltářů ve staroměstském kostele sv. Jakuba. Jako jeden z mála v Praze je zasvěcen sv. Floriánovi.

Svatý Florián je považován za patrona profesí, které souvisejí s ohněm –hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů, kamnářů, sládků či pekařů. Je také vzýván jako ochránce proti suchu, ohni, povodním, válce a neúrodě.

Je obvykle znázorňován v oblečení římského vojína s mečem, praporem a s nádobou na hašení, případně přímo hasící požár v připomínce toho, že prý svou motlitbou odvrátil plamennou zkázu.

Jeho kult byl značně rozšířen i v českých zemích a jeho sochy se budovaly na ochranu proti požáru.

Katolická církev si jeho památku připomíná 4. května. Každý rok si tedy hasiči po celé republice připomínají svého patrona – svatého Floriána. A není to jen formální svátek. Pro ty, kteří denně nasazují životy kvůli ohni, vodě, větru nebo lidské nedbalosti, je Florián symbolem odvahy, věrnosti a služby druhým.

V některých obcích se pořádají mše, pietní akty u pomníků padlých hasičů, setkání jednotek nebo ukázky techniky pro veřejnost. Jinde si hasiči připijí ve zbrojnici, zavzpomínají na kolegy a zhodnotí uplynulý rok. Ať už je způsob oslav jakýkoli, jeden cíl mají společný – vzdát hold těm, kteří pomáhají bez ohledu na čas nebo nebezpečí.

 Dnešní příležitostí – odhalení sošky sv. Floriána u chaty Florián je i poděkovat profesionálním a dobrovolným hasičům. Těm, kteří mají své běžné zaměstnání, rodinu, a přesto v noci vstávají k výjezdům. Těm, kteří tráví víkendy na školeních a soutěžích, opravují techniku a organizují akce pro děti.                                                                                                     

Na svatého Floriána se nejen slaví, ale připomíná se i to nejdůležitější: že za každou červenou cisternou stojí lidé, kterým na vás záleží.

O jedné z posledních tradic uctívání kultu svatého Floriána je zmínka z Hané, kde ještě na začátku první poloviny 20. století hlásil ponocný:

Chval dobrý duch Hospodina i Ježíše, jeo Syna. Odbila desátá hodina, milý svatý Floriáne, tohoto městečka patrone, chraň nás od ohně….

V němčině ovšem existuje ale i jiný názor, se kterým ovšem naši bratři hasiči nemohou souhlasit. Tzv. Princip svatého Floriána vyjadřuje úsloví :

Ó, svatý Floriáne, ušetři můj dům, zapal jiný.

Jistě mi dáte za pravdu, že hláška olomouckého ponocného je pro nás stále platná. Přestože jisté naše rčení říká: „nehas, co tě nepálí“!

Hasiči jsou od toho, aby hasili vše, co je potřeba, pomáhali všude a všem, kde je potřeba,.