Úspěch v celostátním kole Lingvistické olympiády             

V sobotu sedmého dubna se dva studenti gymnázia zúčastnili celostátního kola Lingvistické olympiády. Jeden ani druhý nečekali, že jeden bude druhý, ale stalo se to.

Když nám bylo řečeno, že celostátní kolo Lingvistické olympiády se bude konat v sobotu, nijak nás to nepotěšilo a spílání na adresu pořadatelů se nám stalo takřka denním chlebem. Když už někdo pořádá takovou akci, má mít aspoň tolik slušnosti, aby byla místo školy a nezabírala nám drahocenný volný čas. Nic se ale nedalo dělat, už jsme postoupili, a protože kdo se dá na vojnu, musí bojovat, sobotní ráno sedmého dubna nás zastihlo v RegioJetu jedoucím do Prahy, neboť je to levnější a navíc tam zadarmo dostanete kafe.

Cestou po Praze jsme pak měli dost příležitostí procvičovat své lingvistické schopnosti, protože jak známo, v centru Prahy se nemluví jen jediným jazykem, a to češtinou. Zvláště úchvatný pohled byl na „Typical Czech restaurants“ u Karlova mostu (samozřejmě s jídelním lístkem napsaným anglicky, německy, rusky a možná, možná i česky), nabízející „goulash“ (což je – světe, div se – guláš). Soutěž sama se koná v budově bývalé jezuitské koleje na Malostranském náměstí, tedy v dnešním sídle Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Budova je to ohromná a starobylá. Zpočátku jsme se obávali, že nenajdeme sál, kde měla soutěž začít, ale když jsme narazili na směrovky (kupodivu v češtině), jež nás navedly na správné místo, došlo nám, že pro podobné hloupé chyby není na Matfyzu prostor. Když už chyba, tak sofistikovaná.

Soutěž byla náročná. Když jsme dostali zadání, bylo těžké odolat dojmu, že si z nás zadavatelé dělají legraci. Přiřazování českých překladů k větám v kečuánštině (bez jakékoli jiné nápovědy) nebo odhalení způsobu časování Filipínců patřily k jednodušším úkolům. Tohle se přece nedá vymyslet! Nebo dá? Oni si asi myslí, že ano. A tak jsem to zkusil. Kupodivu, po desítkách minut přemýšlení začala velká část úkolů dávat aspoň jakýsi smysl. Odevzdal jsem, co jsem vymyslel (bylo toho žalostně málo), a šel jsem si vzít bagetu, kterou pro nás připravili jakožto oběd. Po obědové pauze, během níž jsme se shodli, že úspěch nebude, ale za tu bagetu to stálo, jsme se vrátili do sálu, kde nás čekalo druhé kolo mučení mozků, a to o intenzitě stejné, ba horší. Když skončilo i ono, vzali jsme si druhou bagetu a šli pryč. Nemělo smysl čekat na vyhlášení, umístit jsme se nemohli.

K našemu překvapení se ale den nato ukázalo, že se mi nějakým záhadným způsobem podařilo skončit v celostátním kole druhý, v součtu celostátního a regionálního kola třetí, a že tedy postupuji do mezinárodní Lingvistické olympiády, která bude o letních prázdninách v Praze. Tak už se těším, jaké jazyky mě čekají tentokrát...

Vojtěch John, 7.A